Nová bankovní unie by měla stát na několika pilířích. My ale nevěříme, že problémům bank v budoucnu skutečně zamezí.

Může nadnárodní dohled zabránit katastrofě?

Základem změn v bankovním sektoru by měl být super silný nadnárodní dohled. Evropské autority se vydaly cestou jednotného dohledového orgánu. Veškerá dohledová činnost by se měla z úrovně národní posunout na úroveň nadnárodní. To znamená, že Česká národní banka by postupně ztrácela svoji sílu v dohledu nad českým bankovním sektorem. Přesněji řečeno, dohled by se posunul na nadnárodní úroveň, ale zodpovědnost za stabilitu českých bank by měl nést národní dohledový orgán - v našem případě ČNB.

Politici vycházejí z předpokladu, že čím větší a silnější dohledový orgán, tím lépe dokáže identifikovat rizika v bankovním sektoru. To ale nepovažujeme za dostatečně silný argument. Pokud se podíváme do minulosti - a stačí se podívat jen do roku 2007 - málokterý bankovní dohledový orgán varoval před riziky z přílišného růstu cen nemovitostí. Splasknutí nemovitostní bubliny v USA, Irsku či Španělsku se výrazně negativně podepsalo na stabilitě celosvětového bankovního systému.

Jiný příklad: Mezinárodní měnový fond. Jedním z jeho cílů je starat se o stabilitu členských zemí (nebo ji alespoň kontrolovat). Ani tak silná mezinárodní instituce, jakou MMF je, nedokázala včas varovat před riziky v Argentině nebo v jižní Asii. Nadnárodní dohled tedy automaticky neznamená, že riziko bude včas odhaleno.

Kdo ponese ztráty z pádu banky?

Druhým stěžejním pilířem je vypracování postupů, které bance pomohou vyřešit problém v případě, že se na něj včas přijde. To je ale jenom prázdné heslo. Již dnes pochopitelně banky a další finanční instituce vytvářejí plány pro případ, že se něco semele.

Dohledový orgán by navíc měl mít možnost převzít kontrolu nad problémovou finanční institucí, pokud se ukáže, že finanční instituce stejně spěje do pekel. Co to znamená? Že orgán může takto legálně zasáhnout do práv akcionářů a věřitelů. Bude totiž jednat ve "vyšším zájmu" - v zájmu finanční stability.

Cílem je zachránit z banky, co se dá, a co se již zachránit nedá, to vyvést na úkor akcionářů a věřitelů. Orgán tak může rozdělit banku na dvě části. Zdravou a nezdravou. Zdravou část se může snažit prodat novému investorovi, nezdravou část zcela zrušit.

V případě bankrotu jakékoli společnosti by ztráty měli nejprve nést samotní akcionáři. Praxe u bank je ale v poslední době jiná. Po celém světě se vlády snažily držet při životě i ztrátové banky. Tento pokřivený způsob ekonomického řízení se následně stal zcela automatický - až se stalo nutné uzákonit ten fakt, že ztráty ponesou především akcionáři.

Ale pozor - opět je k tomuto bodu přidělena podmínka, která říká, že akcionáři a věřitelé budou takto ručit až od roku 2018. Jinými slovy, pokud během příštích pěti let padne nějaké banka, pravděpodobně budou tyto banky opět zachraňovány státem z peněz daňových poplatníků (ovšem za předpokladu, že na to bude stát mít).

Důležité je určit, kdo je to věřitel, který by se měl podílet na ztrátách banky. Člověk, který si u banky uloží své peníze, je z toho vyjmut, pokud bude mít na účtu do 100 000 EUR. Vedle toho jsou vyjmuty i krátkodobé cenné papíry se splatností do jednoho měsíce. Kdo si tak uloží peníze do banky, má stále naději, že tyto peníze ještě někdy uvidí, i kdyby banka padla.

Hrozí odliv peněz z českých bank při problémech jejich matek?

Nyní se dostáváme ke značně problémové otázce. Jde o možnost poskytování pomoci v rámci nadnárodních finančních skupin. Jinými slovy, v rámci finanční skupiny se vytvoří dohoda, že pokud se některý subjekt finanční skupiny dostane do problémů, ostatní členové této skupiny mu pomohou.

Ale se zde skrývá nebezpečí, že ve snaze o stabilizaci jednoho člena skupiny dojde k destabilizaci druhého člena skupiny. Vše by se sice podle návrhu mělo odehrávat pod dohledem dohledového orgánu, ale již se nepíše, zda to bude dohled národní či nadnárodní (to bude pravděpodobně doladěno v budoucnu). A právě to může mít významný dopad na český bankovní sektor.

Dnes ČNB hlídá stav pohledávek českých bank vůči jejich zahraničním matkám. Angažovanost přitom nesmí překročit limit 25 % kapitálu banky. Pokud jde o české banky, jejich angažovanost vůči matkám je hluboko pod tímto 25% limitem. V současné době se jejich angažovanost pohybuje mírně nad 13 %.

V případě, že by české banky uzavřely v rámci skupiny podobnou dohodu o pomoci, mohla by se jejich angažovanost výrazně zvýšit, čímž by se automaticky zvýšila jejich rizikovost. To by mohlo být vzápětí doprovázeno snižováním ratingů českých bank.

ČNB by se určitě zasazovala o to, aby se tím neohrozila jejich stabilita. Ale co v případě, že by nad těmito transakcemi nedohlížel národní orgán, ale orgán nadnárodní? Potom by bylo na jeho rozhodnutí, zda bude jednat v zájmu větších bank (matek českých bank) na úkor českých bank. Přece jen problémy větší zahraniční banky by mohly s sebou nést i větší problémy pro finanční systém. Úkolem nadnárodního dohledového orgánu by bylo těmto problémům zabránit.

Z toho plyne závěr, že odliv peněz z českých bank může v budoucnu přijít.

Z čeho bude záchrana a restrukturalizace banky financována?

Problémová finanční instituce tedy může dostat půjčku od někoho z dané finanční skupiny, nebo zasáhne dohledový orgán, který banku restrukturalizuje. Ale orgán dohledu bude potřebovat na restrukturalizaci nějaké peníze. Kde je vezme? No přece od samotných bank.

Plán je asi následující. Na národní úrovni se vytvoří speciální fond, do kterého banky budou postupně odklánět část peněz. Během deseti let by v tomto fondu měl být k dispozici objem peněz odpovídající 1 % pojištěných vkladů. Při jednoduché matematice dojdeme k závěru, že v průměru by banky měly odklánět 0,1 % z vkladů.

Ani to se neobejde bez naší kritiky. Od východu na západ, všude mají banky problém s dosažením zisků. Ani 0,1 % odváděného vkladu nemusí být pro mnoho bank zanedbatelná částka. Mnoho bankovních domů má navíc problémy s likviditou a může být pro ně problém vůbec tyto peníze zaplatit. Sníží se pouze jejich ziskovost. A když jsem u té ziskovosti, většina bank v Evropě je ztrátových a jejich průměrná rentabilita aktiv je taktéž záporná. Nejenže jsou nyní banky ve ztrátě, ale tímto opatřením ještě zvýšíme náklady, což jejich ztrátu ještě dále prohloubí.

Dalším vtipem je skutečnost, že národní fond může pomoci i při restrukturalizaci zahraničních bank. Jinými slovy se může stát, že německý fond se bude podílet na restrukturalizaci francouzské banky. Ale co když se vzápětí dostane do problému německá banka? Kdo bude následně restrukturalizaci financovat, když německý fond již bude na suchu? Vezme si tedy třeba od rakouského fondu. Ale jak známo, rakouské banky mají problémy díky expozici v Maďarsku a Rumunsku. I tyto banky se mohou vzápětí dostat do problémů. A národní rakouský fond bude opět bez peněz. A tak si zajdou k jinému národnímu fondu.. Dokud peníze nedojdou všude.

Kromě toho je zde opět onen časový horizont deseti let, než by byl fond naplněn. Tento návrh tedy neřeší aktuální problémy bankovního sektoru. Je to stejné jako v případě fiskálního paktu. Ten také neřeší aktuální dluhovou krizi, ale bojuje proti budoucímu zadlužování.

Jak posílit důvěru v banky?

S touto otázkou si dlouho všichni lámali hlavu. V několika zemích reálně hrozí run na banky. Pád bank by znamenal, že by lidé přišli o své úspory. Ano, vklady u bank jsou ze zákona pojištěné. Ale ve fondech pojištění vkladů není tolik peněz, aby mohl každý vkladatel dostat celou sumu, na kterou má nárok v případě, že by padlo více bank najednou. Proto lidé vezmou banky útokem, pokud by hrozilo, že bankovní systém padne. Prohrál by ten, kdo by do banky přišel jako poslední.

A tak Brusel navrhnul jednotný systém pojištění vkladů. Pravděpodobně by se spojilo několik národních fondů pro pojištění vkladů do jednoho nadnárodního. Zároveň by se měla sjednotit pravidla pojištění vkladů. Přestala by tak fungovat praxe, kdy každý stát má jinak nastavený systém pojištění vkladů. Byl by konec přesouvání vkladů do zemí, které nabízejí vysoké pojištění vkladů.

Ale může to fungovat v době, kdy jsou všichni vystrašení, že kdykoli může některá banka padnout? Myslíme si, že tento systém v sobě skrývá velká rizika. Ta si můžeme ihned vysvětlit na jednoduchém příkladu.

Předpokládejme, že padnou řecké nebo španělské banky. To není nic nereálného. A zároveň předpokládejme, že již funguje jednotný systém pojištění vkladů - to znamená, že existuje pouze jeden fond, z něhož se budou vyplácet postižení klienti padlých bank. Tím, že se jednotlivé fondy spojí, bude jeden nadnárodní fond disponovat velkým objemem peněz. Nebude tak problém vyplatit pojištění Španělům nebo Řekům. Ale když se tak stane, ve fondu již žádné peníze nezbudou. Fond již nebude disponovat penězi pro případ, že padne další banka. To ale bude znamenat, že o své vklady se najednou budou bát lidé v Holandsku, Belgii, Německu, Rakousku, Finsku a podobně. Tím je možné nastartovat run na banky po celé Evropě. Opravdu tohoto chceme docílit?

Co z toho plyne?

V oficiální zprávě k těmto změnám v rámci bankovního sektoru se píše, že tyto kroky jsou činěny za účelem zvýšení stability evropského bankovního systému a ochrany daňových poplatníků před dalšími výdaji na sanaci problémových bank.

Jenomže dnes jsou v problémech banky, kterým jsme dovolili vyrůst do takových rozměrů, že jejich pád může kdykoli ohrozit celý bankovní systém. Kdyby bylo více malých a středních bank, pád jedné z nich by neohrozil celou ekonomiku takovým způsobem jako pád jedné velké banky. S tím ale Brusel nic dělat nechce. Naopak bankovní unie v tom bude pokračovat, neboť by měl vzniknout jeden nadnárodní garanční fond, jeden velký silný nadnárodní orgán dohledu a tak dále.

Řešením však není spojovat a zvětšovat národní instituce do nadnárodních. Zájem Bruselu směřuje od národních k nadnárodním zájmům. Právě tyto nadnárodní zájmy mohou v konečném zúčtování negativně dopadnout na české banky, které by se mohly stát pokladničkou špatně kapitálově vybavených matek.

Zvyšování nákladů povede k nižší ziskovosti bank. Banky tak nebudou schopné vytvářet samy vlastní zdroje, aby mohly čelit případným problémům.

Brusel připravil i krizový plán pro případ pádu banky. To je správné. Ale zmiňovat jako průlomové řešení, že by ztráty měli krýt akcionáři, je postavené na hlavu. To by měla být samozřejmost a logika akciové společnosti, že ztráty nese majitel společnosti. Ale politikou posledních několika let jsme způsobili, že se to vytratilo z našich myslí.

Bankovní unie tak nepřináší vyřešení aktuálních problémů bank ani řešení dluhové krize. Naopak, vytvořením bankovní unie vzniká množství nových rizik.

Martin Prokop je analytikem společnosti Next Finance.

ČTK: Brusel chce změny v krizovém managementu krachujících bank

Brusel, 6. června - Brusel chce změnit to, jakým způsobem se dosud v Evropské unii postupovalo při řešení potíží krachujících bank. Regulátoři by měli dostat větší pravomoci. Ke krytí ztrát problémových ústavů by mohli třeba víc tlačit i jejich věřitele. Návrhy, o nichž nyní budou jednat země unie a europoslanci, otevírají prostor k bankovní unii.

O ní se v posledních týdnech v EU hovoří v souvislostí s pokračující krizí a problémy eurozóny. Kvůli přežití eura tuto myšlenku podporuje i ECB či MMF.

Kvůli financování krizových situací v bankovním sektoru bude podle návrhů každý členský stát muset mít jakýsi záchranný bankovní fond. Do něj by měly přispívat banky podle svých finančních závazků a rizikového profilu. Materiály Evropské komise hovoří o příspěvku ve výši nejméně 1 % z vkladů, a to po dobu deseti let. "Dnešní návrh je důležitým krokem směrem k bankovní unii v EU a na základě něho bude bankovní sektor zodpovědnější," prohlásil šéf EK José Barroso.

Cílem návrhů je i to, aby do záchrany bank nebyly tolik zapojeny peníze daňových poplatníků, jako tomu bylo v reakci na finanční krizi. Na krytí by ztrát by se tak měli více podílet akcionáři a věřitelé banky.

Navrhovaný systém by měl fungovat v několika stupních. V první fázi by si banka měla udělat plán prevence rizik. Pokud by se dostala do potíží, pak by ji mohly úřady donutit, aby ho začala uplatňovat. S tím by souvisela restrukturalizace dluhu, výměna vedení i další kroky.

V poslední fázi by se v případě, že půjde o banku, která by nebyla solventní, mohla použít sada různých nástrojů k řešení situace. Jde třeba o prodej aktivit i bez souhlasu akcionářů či převedení banky či části jejích aktiv na nějakou veřejnou instituci. Ta by ji pak prodala, až se to podmínky na trhu umožní.

"Finanční krize stále daňové poplatníky hodně peněz... Veřejné orgány musíme vybavit tak, aby mohly v případě další bankovní krize přiměřeně konat. V opačném případě to budou opět občané, kteří budou muset zaplatit účet, a zachráněné banky budou fungovat jako předtím, neboť budou vědět, že se jim pomoc opět poskytne," řekl eurokomisař pro vnitřní trh Michel Barnier.

Podle odhadů MMF se s krizí spojené ztráty evropských bank mezi roky 2007 a 2010 blíží 1 bil. EUR, to znamená 8 % HDP celé EU. Mezi říjnem 2008 a říjnem 2011 EK schválila státní pomoc pro finanční instituce ve výši 4,5 bil. EUR.