| Jiří Jonáš, Mezinárodní měnový fond 1. Úvod Argentinská krize se tak stala další epizodou v řadě finančních krizí, které postihly od roku 1995 celou řadu tzv. nově vznikajících tržních ekonomik. Na počátku roku 2002 není ještě jasné, jaké bude mít tato krize pro Argentinu samotnou a pro ostatní země Latinské Ameriky důsledky. Jedno je však jasné již nyní: události v Argentině dají podnět k intenzivní diskusi příčin, které ke krizi vedly, včetně úlohy tzv. liberálně-tržního modelu ekonomiky, který Argentina v 90. letech uplatňovala. Rovněž lze očekávat důkladné zkoumání úlohy Mezinárodního měnového fondu v Argentině. MMF poskytl během 90. let Argentině rozsáhlou finanční pomoc a je tudíž nevyhnutně považován za instituci, která výrazně ovlivnila provádění hospodářské politiky. Počátkem roku 2002 se již na stránkách světového tisku začaly objevovat články, které obviňovaly MMF z toho, že uplatňoval v Argentině nadměrně restriktivní politiku, nebo že poskytoval finanční podporu příliš dlouho, i tehdy, kdy již bylo zřejmé, že systém fixního kurzu v rámci měnového výboru nelze udržet. Nalézt uspokojivé odpovědi na otázky, které události v Argentině nastolily, bude vyžadovat důslednou analýzu a ani poté není pravděpodobné, že dojde mezi ekonomy a politiky ke shodě o tom, jaké jsou hlavní příčiny a jaké závěry je nutné z těchto událostí vyvodit. Pro některé bude argentinská krize důkazem toho, že tzv. liberální model opírající se o liberalizaci obchodu, uvolnění pohybu kapitálu, privatizaci a makroekonomickou politiku zaměřenou především na zachování cenové a finanční stability, není pro ekonomiky jako Argentina vhodný. Pro jiné zase tato krize potvrdí, že samotná makroekonomická stabilita, privatizace a liberalizace nejsou postačující podmínky pro dynamický hospodářský růst, ačkoli jsou to podmínky nezbytné. Stabilita a efektivní fungování politických a ekonomických institucí jsou stejně důležité pro ekonomickou výkonnost, podobně jako dobře fungující daňová administrativa či boj proti korupci. Tato stať si neklade za cíl podat vyčerpávající analýzu argentinské krize a poskytnout definitivní odpovědi na otázku, co krizi zapříčinilo. Pokusí se však ukázat na hlavní problémy, se kterými se argentinská ekonomika v 90. letech potýkala. Zaměří se především na analýzu toho, jak interakce těchto problémů se zhoršeným vnějším prostředím po asijské krizi v letech 1997-1998 omezila prostor pro hospodářskou politiku a jak nakonec navzdory zoufalému úsilí argentinských politiků vedla k finanční a sociální krizi. Zmíníme rovněž některá opatření, které Argentina přijala pro překonání této krize a jaké jsou jejich vyhlídky na úspěch. Pochopitelně, tato část diskuse bude velmi předběžná, protože ucelený ekonomický program řešení krize je teprve ve stadiu formování. Nejprve však začneme pohledem do argentinské historie. Vývoj 90. let je totiž typický pro celou téměř 200 let dlouhou historii nezávislé Argentiny. 2. Historie Argentiny: vzestupy a pády Devadesátá léta byla pro Argentinu obdobím rychlého vzestupu a rychlého pádu. Podobně však vypadala celá historie Argentiny. Nezávislost získala od Španělska v roce 1816, poté následovalo období ekonomické a politické nestability, které vyvrcholilo občanskou válkou v 50. a 60. letech. Argentina byla v té době poměrně zaostalá a chudá ekonomika, bez výrazných nalezišť zlata či stříbra, bez možnosti pěstovat tropické plodiny jako například kávu, které byly důležitým vývozním artiklem jiných latinskoamerických zemí. Teprve koncem 19. století se dočkala prvního období ekonomického vzestupu. Přispěly k tomu dvě technické inovace - v oblasti dopravy a skladování a konzervace potravin. Úrodné argentinské stepi - pampy mohly začít produkovat pro světový trh a Argentina se stala významným vývozcem obilí a masa, především na evropské trhy. Z chudé a zaostalé bývalé španělské kolonie se stala během krátké doby prosperující a bohatá ekonomika. Hospodářská prosperita přitahovala z Evropy jak kapitál, tak pracovní sílu. Argentina byla spolu s Austrálií, Kanadou a Spojenými státy příjemcem značného přílivu zahraničního kapitálu z Velké Británie a ostatních vyspělých zemí. Na počátku 20. století patřila Argentina k deseti nejbohatším zemím na světě, měřeno v HDP na obyvatele. Hospodářská prosperita byla doprovázena politickou stabilitou, která zůstala zachována i po zavedení povinného a tajného hlasování v roce 1912. Problémy nastaly teprve koncem 20. let, v důsledku vypuknutí velké hospodářské krize. Tato krize měla pro argentinskou ekonomiku poměrně závažné důsledky. Jednak došlo k prudkému poklesu poptávky po argentinském vývozu a jednak poklesly v důsledku celosvětové hospodářské krize již beztak nízké ceny hlavních vývozních komodit - potravin a masa. Došlo tak k prudkému zhoršení směnných relací Argentiny. Vláda se snažila zmírnit důsledky světové hospodářské krize kombinací administrativních kontrol včetně kontroly odlivu kapitálu, protekcionistických opatření chránících domácí výrobce, ale také devalvací měny. Argentina také v době předchozího rozmachu čerpala velký objem zahraničních půjček, jejichž splácení však pojednou pro krizí postiženou ekonomiku představovalo neúnosné břemeno. Přistoupila proto - nikoli poprvé ve své historii - k pozastavení splácení zahraničního dluhu. Tato opatření sice pomohla Argentině k poměrně rychlému zotavení po roce 1932, dříve než ve většině ostatních ekonomik, ale toto zotavení nebylo trvalého rázu. Administrativní opatření a kontrola pohybu kapitálu se stávaly stále komplexnější a nepřehlednější, vedly k růstu ekonomické neefektivnosti a nakonec nevyhnutně rovněž ke korupci. Pokud jde o dočasná protekcionistická opatření chránící domácí výrobce před zahraniční konkurencí, ukázalo se, že tato opatření je snadné zavést, ale obtížné zrušit. Dočasná opatření se stala opatřeními trvalými. Během druhé světové války došlo k oživení poptávky po argentinském vývozu, ale ke zlepšení hospodářské politiky a k odstranění zmíněných protekcionistických opatření a administrativních kontrol nedošlo. Spíše naopak. Populistický prezident Peron: V roce 1946 vyhrál prezidentské volby generál Juan Peron, bývalý ministr práce ve vojenské vládě, a jeho hospodářská politika zajistila pokračující úpadek argentinské ekonomiky. Peron znárodnil během své vlády celou řadu podniků v zahraničním vlastnictví, zintenzivnil ochranu domácích podniků před zahraniční konkurencí a obecně posílil vliv státu v ekonomice. Rovněž přistoupil k politice přerozdělení příjmů ve prospěch pracovníků, čehož chtěl dosáhnout urychleným růstem mezd. Ztráty znárodněných podniků a populistická politika vedly k růstu schodků veřejného rozpočtu, který bylo nutné financovat emisí peněz. Poté, co Argentina přestala během velké krize splácet zahraniční dluh, ztratila na dlouhou dobu přístup k mezinárodnímu trhu kapitálu. Výsledkem rozpočtových schodků a nemožnosti jeho financování na mezinárodním trhu kapitálu byla chronická inflace, která navíc postupně akcelerovala. Peron byl zbaven funkce při vojenském převratu v roce 1955. Následovalo období značné politické nestability s řadou dalších vojenských převratů. Peron se sice vrátil v roce 1973 do úřadu prezidenta, ale zanedlouho zemřel a byl nahrazen svojí manželkou, jejíž vláda pokračovala v populistické a protekcionistické politice. Na přelomu roku 1979 a 1980 vypukla v Argentině finanční krize, měna byla několikrát devalvována a inflace rychle rostla. To již byla zase u moci vojenská vláda, která zasadila ekonomice rozhodující ránu 2. března 1982, když se rozhodla obsadit Falklandské ostrovy patřící Velké Británii. Následovala krátká válka a zdrcující porážka argentinské armády. Plán Austral: Tato porážka umožnila návrat civilní vlády a prezidentem se stal Raul Alfonsin. Jeho snaha stabilizovat ekonomiku však byla narušena vypuknutím dluhové krize v roce 1982, která postihla Argentinu obzvlášť tvrdě. Alfonsin se pokusil v roce 1985 zastavit rostoucí inflaci s pomocí tzv. plánu Austral, podporovaného MMF, ale tento plán, nazvaný podle nové měny Australu neuspěl. Vláda nebyla schopna důsledně vyřešit hlavní problémy argentinské ekonomiky, především vysoké vládní výdaje a schodek veřejného rozpočtu. Tento schodek dosahoval v průměru v 80. letech 5 % HDP a byl financován především tištěním peněz. Nezdar plánu Austral vedl Argentinu na okraj propasti. Neúprosná dynamika financování dluhu veřejného rozpočtu peněžní emisí hrozila hyperinflací. Dlouhé období vysoké inflace mělo za následek, že obyvatelé drželi pouze minimální množství peněz, protože ztrácely v důsledku inflace rychle hodnotu. Docházelo k dramatické demonetizaci argentinské ekonomiky. Jelikož emise peněz může napomoci financování rozpočtových schodků jenom v té míře, v jaké jsou obyvatelé ochotni peníze držet (a nakolik mohou být tudíž zdanění inflační daní), pokračující demonetizace si vynucovala stále rychlejší emisi peněz. Úměrně tomu rostla inflace, jež koncem 80. let přerostla v hyperinflaci. V období od března 1989 do března 1990 se zvýšila cenová hladina v Argentině o 20 000 %. Hyperinflace dopadla negativně na ekonomickou aktivitu, hrubý domácí produkt poklesl v roce 1989 o více než 6 %. 3. Plán konvertibility V květnu 1989 se konaly prezidentské volby, které vyhrál Carlos Menem, na základě předvolební kampaně v tradičním peronistickém populistickém duchu. Sliboval nejen vyšší mzdy, ale dokonce otevření továren, které byly kvůli vysoké ztrátovosti v minulosti zavřené. Když však Menem nastoupil v polovině roku 1989 do úřadu, v situaci řádící hyperinflace, provedl dokonalý obrat. Namísto slibované populistické politiky se rozhodl pro ráznou makroekonomickou stabilizaci, doprovázenou programem rozsáhlých strukturálních reforem včetně privatizace a liberalizace zahraničního obchodu. Tento hospodářský program představoval kompletní popření ekonomické politiky zakladatele peronistické strany Juana Perona. Hlavním pilířem nového hospodářského programu se stal tzv. Convertibility Plan (plán směnitelnosti), který byl přijat v dubnu 1991. Zákonem byla zavedena volná směnitelnost argentinského pesa a amerického dolaru v pevném poměru jedna ku jedné. Aby mohla vláda dostát svému zákonem ustanovenému slibu provést směnu peset za dolary v daném poměru, znamenalo to, že v oběhu mohlo být jen tolik peset, kolik měla Argentina k dispozici dolarových rezerv. Argentinská centrální banka přestala mít možnost volně emitovat domácí měnu. Zavedení tohoto tzv. měnového výboru ji (a hlavně politiky) zbavilo volnosti rozhodovat o měnové politice. Centrální banka ztratila možnost financovat emisí peněz rozpočtové schodky. Tím byla odstraněna hlavní příčina inflace v argentinské ekonomice. Aby bylo dosaženo urychleného potlačení inflace, zavedení měnového výboru bylo doprovázeno zrušením indexace mezd a ostatních nominálních kontraktů v ekonomice. Ve mzdových dohodách byl kladen důraz na to, aby se růst mezd odvíjel od růstu produktivity práce. Pro ekonomiku sužovanou léta vysokou inflací a ekonomickou nestabilitou přinesla razantní změna hospodářské politiky prezidenta Menema a jeho ekonomického ministra Dominga Cavalla pozoruhodné výsledky. Výdaje veřejného rozpočtu poklesly z 36 % HDP v roce 1989 na 30 % HDP v roce 1990. Rozpočtový schodek poklesl ze 7,6 % HDP na 2,3 % HDP. Ačkoli byla liberalizována řada cen, které byly předtím administrativně kontrolované, inflace začala rychle klesat - z 1344 % v roce 1990 na 84 % v roce 1991 a na 3,9 % v roce 1994. Po 6% propadu v roce 1989 a stagnaci v roce 1990 vzrostl reálný HDP v roce 1991 o 9 %, v období 1992-1994 zůstal růst kolem úrovně 7 %. Nastolení cenové stability umožňovalo rovněž opětovnou monetizaci ekonomiky. Devizové rezervy vzrostly z necelých 4 mld. USD v roce 1989 na 18 mld. USD koncem roku 1994. Podíl domácností pod hranicí chudoby poklesl za toto období z 29 na 13 %. Jedním z mála ekonomických ukazatelů, který nezaznamenal zlepšení, byla míra nezaměstnanosti: z necelých 7 % počátkem 90. let vzrostla na více než 15 % v polovině 90. let. Lákadlo pro zahraniční investory: Přirozeně, nastolení cenové stability a dynamický hospodářský růst se staly lákadlem pro zahraniční investory, kteří rychle zapomněli na minulé "hříchy" Argentiny. Jedním zdrojem přílivu zahraničního kapitálu byl radikální program privatizace státního majetku. Privatizace měla jednak zvýšit efektivnost ekonomiky, ale především se stala vítaným zdrojem rozpočtových příjmů v situaci, kdy se vláda již nemohla spoléhat na financování veřejného rozpočtu prostřednictvím peněžní emise. Vláda privatizovala telekomunikace, letecké společnosti, výrobu a rozvod elektřiny a plynu, dokonce těžbu ropy a uhlí. Privatizační příjmy dosáhly téměř 18 mld. USD. Příliv zahraničního kapitálu byl rovněž podpořen liberalizací podmínek pro investice nerezidentů. A v roce 1993 dosáhla Argentina v rámci Bradyho plánu dohodu s věřitelskými zahraničními bankami, čímž byla definitivně uzavřena dluhová krize z 80. let. Výsledkem bylo, že v období 1992-1994 dosáhl čistý příliv zahraničního kapitálu do Argentiny 32,2 mld. USD, což je zhruba 10 % HDP v roce 1994. Na rozdíl od 80. let se jednalo především o soukromý kapitál. Jak již však bylo v Argentině tradicí, období ekonomického rozmachu se chýlilo ke konci. Důvody však tentokrát nebyly v argentinské hospodářské politice, ale krize v zemi vzdálené několik tisíc kilometrů od hranic Argentiny - v Mexiku. 4. Mexická krize Podobně jako dluhová krize v roce 1982, také finanční krize 90. let 20. století začaly v Mexiku. To bylo podobně jako Argentina v první polovině 90. let oblíbencem zahraničních investorů a do země připlýval značný objem zahraničního kapitálu. V roce 1994 však byla mexická ekonomika postižena řadou politických a ekonomických šoků (několik atentátů na přední politiky, zvýšení úrokových sazeb ve Spojených státech) a investoři začali mít pojednou o mexické ekonomice pochyby. Mexiko mělo stále větší problém získat zahraniční úspory, aby mohlo financovat vysoký schodek obchodní bilance. Mexická měna se dostala pod tlak, a koncem roku 1994 bylo Mexiko nuceno devalvovat. Pouze rozsáhlá finanční pomoc od MMF, Spojených států a ostatních oficiálních věřitelů umožnila Mexiku nadále splácet své zahraniční dluhy, a vyhnout se tak opakování situace z roku 1982. Měnový výbor potenciálním zdrojem problémů: Události v Mexiku však nezůstaly bez dopadu na situaci v Argentině. Paradoxně měnový výbor, který v uplynulých letech přispěl k obnovení makroekonomické stability a hospodářského růstu se nyní stal potenciálním zdrojem problémů. Po zkušenosti v Mexiku se začali zahraniční investoři dívat poněkud se znepokojením na Argentinu. Argentinské banky pojednou zjistily, že není tak snadné obnovovat úvěrové linky od zahraničních bank, a proto musely likvidovat část poskytnutých úvěrů domácím podnikům, aby získaly potřebnou likviditu. Za normálních okolností by dočasnou potřebu likvidity jinak zdravých bank pokryla centrální banka. Ta však byla svázána měnovým výborem a povinností pokrýt každé peso v oběhu dolarovými rezervami, nemohla tuto funkci plnit. Příjemci úvěrů, kteří jsou bankami tlačeni k jejich předčasnému splacení, se však mohou dostat do obtížné situace, protože ne vždy mají k dispozici potřebnou hotovost. Proto musí rušit investiční projekty, zakázky a podobně, aby tuto hotovost získali. To má pochopitelně negativní dopad na ekonomickou aktivitu, což činí situaci ještě horší. Tyto problémy nezůstaly stranou pozornosti další skupiny věřitelů domácích bank, argentinských domácností. Argentinští střadatelé začali rovněž pochybovat o tom, nakolik bezpečné jsou jejich (převážně dolarové) úspory v argentinských bankách, a začali pro jistotu svoje vklady stahovat. Bankovní vklady poklesly ze 47 mld. USD v roce 1994 na 41 mld. USD v prvním čtvrtletí 1995. Prudký pokles vkladů a s ním spojený pokles likvidity v ekonomice, způsobený omezenou schopností centrální banky poskytnout dočasnou likviditu domácím bankám, měl za následek poměrně prudkou recesi. Zatímco v roce 1994 vzrostl HDP o 7,4 %, v roce 1995 poklesl o 4,4 %. Vládě se však podařilo bankovní krizi zažehnat. V květnu 1995 vyhrál prezidentské volby opět Carlos Menem, což učinilo konec spekulacím o případném opuštění měnového výboru a fixního kurzu dolaru a pesa. Argentina reaktivovala program finanční pomoci s MMF a Světová banka poskytla rozsáhlou finanční pomoc na podporu bankovního sektoru. Odliv vkladů byl zastaven a na konci roku 1995 byly bankovní vklady zhruba na stejné výši jako před vypuknutím mexické krize. Nicméně, návrat vkladů do bank, obnovení likvidity v ekonomice a pokles úrokových sazeb nevedly k okamžitému oživení ekonomické aktivity. Argentina musela jako podmínku vnější finanční pomoci přijmout restriktivní fiskální politiku a banky byly po předchozí zkušenosti mnohem obezřetnější při poskytování úvěrů. Přesná prognóza: Nezaměstnanost opět vzrostla a po několika letech došlo ke zvýšení podílu domácností pod hranicí chudoby - ze 13 na 17 %. Někteří analytici upozorňovali, že nedostatečně rozvinutý systém sociální podpory spolu s vysokou rostoucí nezaměstnaností povede pravděpodobně v budoucnosti k sociálním nepokojům a politickým tlakům na změnu hospodářské politiky. Tato předpověď se ukázala nakonec jako velmi přesná. Argentinu však čekalo nejprve další krátké období relativně silného hospodářského růstu. 5. Krátké zotavení a nová krize Problémy, které především pro bankovní sektor přinesl během mexické krize režim fixního kurzu v rámci měnového výboru vyvolaly pochybnosti o tom, zda je vhodné tento režim nadále zachovat. Tyto pochybnosti však byly pouze dočasné. Měnový výbor a hlavně nízká inflace, kterou přinesl, se těšily značné podpoře argentinského obyvatelstva. Skutečnost, že fixní kurz přestál turbulence spojené s mexickou krizí a odlivem bankovních vkladů pouze posílila kredibilitu tohoto režimu. Argentinští politici i obyvatelstvo byli ochotni podrobit se přísné disciplině, kterou udržení měnového výboru vyžaduje. Jak však uvidíme později, vysoká kredibilita zachování fixního kurzu mezi pesem a dolarem může mít velmi negativní důsledky, pokud je nakonec tento režim opuštěn. Po období hospodářského poklesu v roce 1995 došlo opět k výraznému oživení ekonomické aktivity, doprovázené obnoveným přílivem zahraničního kapitálu. Reálný HDP vzrostl v roce 1996 o 5,5 %, o rok později dokonce o 8,1 %. Mexická krize byla rychle zapomenuta a nově vznikající tržní ekonomiky se staly opět oblíbeným cílem zahraničních investorů. Argentina přilákala značný objem přímých zahraničních investic, ale také bankovních úvěrů. Přebytek kapitálového účtu dosáhl v období 1996-1998 kumulovaných 44 mld. USD. Mechanismus fungování měnového výboru zajišťuje, že růst devizových rezerv znamená automaticky méně restriktivní měnové podmínky v ekonomice, což podporuje poskytování úvěrů, investice a hospodářský růst. Avšak zatímco v dobách snadno dostupného zahraničního financování má měnový výbor pro ekonomiku zřetelně pozitivní přínos, v dobách méně příznivých může mít důsledky velmi nežádoucí. Bohužel pro Argentinu, takovéto méně příznivé období přišlo velmi brzy. V létě 1997 vypukla finanční krize v Thajsku a postupně se rozšířila na další země jihovýchodní Asie. Postižené země musely opustit režim fixních měnových kurzů a dostaly se do hluboké recese. Nově vznikající tržní ekonomiky přestaly rázem být oblíbeným cílem zahraničního kapitálu, krize se šířila dále. V létě 1998 se situace výrazně zhoršila, když Rusko pozastavilo splácení části svého zahraničního dluhu. Když se pak na podzim 1998 se dostala do potíží Brazílie, bylo jasné, že Argentina se problémům nevyhne. Koncem roku 1998 upadla argentinská ekonomika opět do hluboké recese, ačkoli za celý rok se reálný HDP ještě zvýšil téměř o 4 %. Na počátku roku 1999 opustila Brazílie fixní měnový kurz a hodnota její měny prudce poklesla. Argentinští vývozci tak zaznamenali výrazné zhoršení své konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost argentinského vývozu trpěla rovněž v důsledku silného dolaru, na který byla argentinská měna vázána. To znamená, že argentinská měna posilovala proti euru, jenu a ostatním měnám, vůči nimž posiloval také dolar. Ztráta konkurenceschopnosti, spolu s prudkým poklesem přílivu zahraničního kapitálu, měly za následek propad investic (kumulovaně o 20 % v období 1999-2000), nižší růst vývozu a pokles HDP v roce 1999 o 3,5 %. Na rozdíl od mexické krize však nebyl propad růstu tentokrát dočasný. Rychlé zotavení se nekonalo. Naopak, Argentina se dostala do začarovaného cyklu. Další problémy režimu měnového výboru: Koncem 90. let se začal projevovat druhý problém fixního kurzu a režimu měnového výboru. Hospodářská recese nevedla ke zlepšení běžného účtu platební bilance. Nemožnost reagovat na negativní vnější šok změnou relativních cen dovozu a vývozu prostřednictvím nominální devalvace pesa vedla k poměrně velkému schodku běžného účtu platební bilance. Vzhledem k omezeným možnostem financovat tento schodek soukromým zahraničním kapitálem byla Argentina nucena stále více spoléhat na financování z oficiálních zdrojů, především MMF. Nemožnost dosáhnout reálného znehodnocení argentinského pesa nominální devalvací v situaci negativních vnějších šoků vedla k pomalejšímu a bolestivějšímu přizpůsobování prostřednictvím poklesu domácích cen. Argentina, potýkající se desítky let s chronickou inflací, se tak paradoxně ocitla ke konci 90. let v situaci deflace. V roce 1999 poklesly maloobchodní ceny o 1,8 %, ceny výrobců dokonce o 3,8 %. Pokles domácích cen přispěl sice k omezenému reálnému znehodnocení pesa (vůči dolaru, nikoli nezbytně vůči ostatním měnám, vůči kterým dolar posiloval), ale deflace na druhé straně zvyšovala reálnou hodnotu dluhu podniků, což neutralizovalo pozitivní dopad reálného znehodnocování na jejich finanční situaci. Zhoršená ekonomická situace koncem 90. let se projevila taktéž ve zhoršení situace veřejných rozpočtů. Pokles hospodářské aktivity tak pouze znásobil negativní rozpočtové důsledky polovičatě provedených fiskálních reforem, především chronických problémů výběru daní a neschopnosti dosáhnout výraznější zlepšení rozpočtového hospodaření provincií. Argentina rovněž začala platit cenu za výrazné zadlužování v minulosti. Úrokové splátky pohlcovaly stále větší část rozpočtových příjmů. V roce 2000 představovaly úroky z veřejného dluhu celých 15 % veřejných výdajů. V roce 1999 se konaly opět prezidentské volby a nová vláda, v jejímž čele stanul prezident de la Rua, učinila stabilizaci veřejných financí hlavní prioritou své hospodářské politiky. Rozpočet na rok 2000 byl formulován jako restriktivní a byl podpořen novým tříletým programem finanční pomoci od MMF ve výši 5,4 mld. SDR (asi 7 mld. USD). Mezi ekonomy se často diskutuje, zda je v situaci hospodářské recese vhodné přistoupit k restriktivní fiskální politice, jako tomu bylo v roce 2000 v Argentině. Schodek veřejného rozpočtu měl podle programu MMF poklesnout ze 3,8 % HDP v roce 1999 na 2,3 % v roce 2000. Nicméně, předpoklad byl, že zlepšení situace veřejných financí bude mít za následek obnovení důvěry zahraničních investorů v argentinskou ekonomiku, a tudíž pokles nákladů a zlepšení dostupnosti zahraničního soukromého financování. Nižší náklady zahraničních úvěrů měly podpořit investice a hospodářský růst a více než neutralizovat dočasně negativní růstový efekt fiskální restrikce. Bohužel, předpoklad, že fiskální restrikce povede k obnovení důvěry zahraničních investorů se nenaplnil. Pokračování v příštím čísle (další vývoj v letech 2000 až 2002, podrobný rozbor příčin krize). |
BI pro marketing
Virtualizace a cloud computing (společná příloha časopisů Bankovnictví a Moderní řízení)
Vítězná strategie pro ICT
TOP finance - přehled kapitálového a finančního trhu v ČR 2010